Kamenný kruh

Doporučuji Vám video "Když kámen promluví" Umístěné na této stránce dole.

 

 

Tak jak jsem popisovala v minulém příběhu, dostala jsem se v rámci vyššího vedení na jeden zvláštní seminář. Už jsem o něm nějakou dobu věděla, ale nikdy mě to jeho téma, které se týkalo ženství v nás, neoslovilo natolik, abych se rozhodla odjet na celý víkend od pátku odpoledne až do neděle z domova.

Pak mi ale jedna z mých kamarádek řekla, že ona na tento seminář jede a zda bych nechtěla jet s ní. V ten moment jsem věděla, že tentokrát ano, že teď je ta vhodná chvíle, tento seminář navštívit.

Takže jsme společně vyrazily na jeden z nejzajímavějších víkendů, které jsem prožila.

Můj rozjezd a úvod na tomto semináři, ale nebyl nejslavnější.

Připadala jsem si, že já tam nepatřím, protože prožívám něco úplně jiného, víc racionálního, než ostatní zúčastněné ženy, nedokázala jsem se uvolnit, nedělala mi dobře ta ženská společnost. Té „lásky“, dojetí a slz bylo na mě příliš. Měla jsem pocit, že hodně z toho, co se tam dělo, není opravdové, že jsou to jen masky a také, že každou chvilku na mě přijde nějaký útok, nedokážu to dost dobře vysvětlit, ale cítila jsem se mezi těmi ženami v ohrožení. Možná to byla ta moje mužská část, co se cítila nepříjemně, ale kdo ví.

Dnes s odstupem času, mi ale moje tehdejší pocity dávají smysl, ale tenkrát jsem měla chuť už ten první večer sbalit své věci a odjet.

Protože jsem ale přivezla další 2 kamarádky, které tu atmosféru neprožívaly jako já, rozhodla jsem se, že vydržím do druhého dne.

Druhý den to bylo trochu lepší, nějak jsem přežila dopoledne v tanci a emocích, které kolem mě bouřily. Tanec mě trochu uvolnil, ale přesto jsem velmi toužila po klidu. Zmizet někam do ústraní, kde budu chvíli sama.

 

No a jak to s námi má ten Vesmír promyšleno, přesně k tomu jsem byla celou dobu směrována. Možná i proto jsem si musela předtím prožít to, co jsem výše popisovala.

Po obědě jsme měly asi hodinu volno a já se rozhodla projít. Místo, kde se seminář konal, je uprostřed lesů v přírodě. Tenkrát byl začátek března, předjaří. Týden před tím roztál sníh. Stromy byly holé a v zažloutlé trávě se jen místy začínaly prodírat první zelené výhonky. Celková atmosféra byla docela ponurá, příroda ještě spala.

Procházela jsem kolem ohrady s koňmi a na boty se mi lepilo bláto, ale moje touha po klidu byla silnější, než obava z toho, že si zničím boty. Mířila jsem k blízkému lesíku, spíš houští.

V momentě, kdy jsem vešla mezi stromy, se atmosféra změnila. Najednou jsem měla pocit, že jsem tudy už šla, že to tady znám.

Pokračovala jsem dál a přede mnou se objevila mýtinka s kamenným kruhem. Kameny byly vysoké, vztyčené a některé mi sahaly až k ramenům.

Automaticky jsem začala kruhem procházet a se zavřenýma očima jsem pokládala ruce na jednotlivé kameny. To, co se dělo pak, bylo pro mě jedním z nejsilnějších zážitků, jaký jsem kdy prožila.

Každý kámen měl pro mě informaci, přicházely ke mně ve formě myšlenek a znamení.

 

Už první kámen, na který jsem sáhla, mi vehnal slzy do očí. Přišla ke mně náhle tak silná emoce. Bylo to jako pohlazení, jako by mě s láskou a radostí ten kámen vítal. Chvíli jsem si to užívala a přešla k dalšímu kameni.

 

Už při pouhém doteku dalšího kamene mě ovládl strach. Stejně silně, jako mě ovládla emoce lásky u prvního kamene, mě ten strach ochromil. Úplně jsem ztuhla, jen se  držela kamene, po chvilce začal strach ustupovat a já dostala informaci, ať otevřu oči. Přímo před očima za kamenem, jsem uviděla bodlák.  Byl to ten obyčejný malý bodlák (vlk), jeden jediný a ve výši mých oči. Pak jsem dostala tuto informaci:

„Vidíš ten bodlák, prohlédni si ho, on je úplně stejný jako Tvůj strach. Přilepí se na Tebe a drží se Tě, dokud si ho nevšimneš a vědomě ho neodstraníš. Dobře si jej prohlédni, je ve své podstatě krásný, ale neškodný. Je dokonalý svým tvarem a účelností, ale vážně Ti ublížit nemůže, když se rozhodneš, že se ho chceš zbavit.“

Byl to pro mě šok, nevím, kde se ve mně ta informace vzala a kdo mi ji předal, ale vím, že mluvil pravdu. Vždy, když mě od té doby přepadne pocit strachu, tak si na tento moment vzpomenu a opravdu to pomáhá. Byla to velká pravda!

 

Položila jsem ruce na další kámen a znovu se ihned dostavila reakce. Ucítila jsem velký chlad a prázdno, ale po chvilce pod mýma rukama začal kámen pulzovat a zahřívat se. Nad hlavou mi zakřičel nějaký dravý pták, a když jsem se podívala k nebi, viděla jsem ho, jak nade mnou krouží a odlétá. A dostala jsem tuto informaci:

„Když si dovolíš probudit ten oheň, co v Tobě dřímá, můžeš být volná, jako ten pták. Můžeš letět bez omezení.“

 

K dalšímu kameni jsem již přistupovala s očekáváním další lekce. A nenechala na sebe dlouho čekat. Pocítila jsem hluboký smutek, jako bych něco mě blízkého ztratila. Za chvilku přišla informace, ať zase otevřu oči. Uviděla jsem za kamenem strom, ležel částečně vyvrácený z kořenů a zdál se být už úplně suchý. Podívala jsem se pořádně a pak jsem to uviděla, jedna větev toho stromu se začínala zelenat. Přesto že příroda ještě probuzená nebyla, viděla jsem jasně pupeny nových listů.  A přišla tato rada: „Může se ti zdát, že je vše ztraceno, ale vidíš, že i ze suchého kmene, může vyrůst nový život. To, co se zdá být mrtvé, ve skutečnosti žije dál!“

 

Těch kamenů bylo celkem asi 10, ale už si všechny vjemy ani nepamatuji. Jen ty pro mě naprosto zásadní informace.  To ostatní zůstalo v mém podvědomí a možná si ještě vzpomenu.

 

Nejvíce mě ale oslovil poslední kámen, který ležel vyvrácený na zemi. Lákalo mě si na něj sednout a zavřít oči. Zatočila se mi hlava a já cítila, jak ve spirále padám dolů, pak se ten pád zastavil a já jsem cítila zvláštní příliv energie a klidu. A ten vnitřní hlas mi řekl: "Když padneš na zem, ona Ti dá svoji sílu!"

 

To mě dostalo, byla jsem najednou úplně jiná, naplnil mě naprostý klid a sebedůvěra. Věděla jsem, že právě pro tuto zkušenost jsem tam byla přivedena.

Odcházela jsem a pár kroků od toho místa leželo, tak na ploše asi 3x4 m 10 prázdných velkých ulit od šneků. Posbírala jsem je a vrátila se zpět a na každý kámen jsem s poděkováním  položila 1 ulitu. Přišlo mi to úplně přirozené.

Později jsem se dozvěděla, že ten Kamenný kruh je zasvěcený duším našich předků a je poskládán určitým způsobem. Je tam např. Vnitřní dítě, Vnitřní moudrost a to další si už nepamatuji, ale ten poslední kámen povalený na zemi, je přímo Kámen předků.

 

Zbytek semináře jsem již prožívala v úplném klidu. To, co se dělo kolem mne, už mě nevyvádělo z rovnováhy. 

Naopak odjížděla jsem posilněná. Mám dojem, že jsem tam v tom kamenném kruhu našla to, co jsem kdysi dávno  ztratila.